Chladný vítr noci hvízdá haluzemi,
suché větve ob čas dolů sráží v lkání;
na hřbitově pustém, v opuštěné pláni
sníh se jako rubáš táhne peřejemi.
Černým šikem v kraji úzkém po obzoru
krkavců let dlouhý blíže země spěje,
pár psů v opuštěném rově chvatně reje,
o několik hnátů v drsné trávě v sporu.
Slyším sténat mrtvé pod sšlapanou travou.
Ó, vy bledí hosté noci bez vzbuzení,
jaká upomínka kalí vaše snění
a s rtů ledovatých splývá notou lkavou?
Zapomeňte! Srdcem vzpláti nemůžete,
bez tepla a krve jsou již vaše žíly,
mrtví, šťastní mrtví, ku nimž červ se chýlí,
ve vzpomínce žití spěte raděj’, spěte!
V hlubé vaše lože bych moh’ sestoupiti,
galejník jak puklé jenž zří svoje kruhy,
ó, jak rád bych cítil, setřesa boj tuhý,
v obecný čím popel lze se obrátiti!
Sen to pouhý. Mrtví mlčí ve své noci,
to jen vítr, psů to o kořist se rvaní,
přírodo ty děsná, chmurné tvé to lkání,
srdce mé to zdrané jež lká bez pomoci.
Zmlkni! Hluché nebe. Zem se chová cize.
K čemu tolik stesku, léku proň’ když není?
Buď vlk poraněný, který zmlká v mření
a nůž v tlamě svojí zkrvácené hryze.
Ještě jedna muka. Srdce tluk — a dosti!
Nic víc! Jáma zívá, spadne tam kus těla,
tráva zapomnění hrob zakryje zcela,
věčně bude růsti všeho nad marností.