Buď pozdraven, ty svatý kraji,
jejž za otčinu Bůh nám přál,
kde rudobílé barvy vlají
od Šumavy až k Tatrám v dál,
kde jako zvonů sladké hraní
zní slávský jazyk horstvem, plání,
kde podle bratra stojí brat,
a od kolébky do skonáni
je hrdý svou tě matkou zvát.
Zde Václav trůnil, kníže míru,
vlád’ Otakar, náš český lev,
zde za volnost a otců víru
zved’ Hus a Žižka korouhev;
zde prapory tvé zašlapány,
zde kosti reků rozmetány —
a z jejich prachu, z věků běd
jak osení nad orné lány
tvůj čacký lid vždy znov’ se zved’.
Za blaho tvé a volnost tvoji,
za práva zdar a křivdy zhyn,
ať k práci voláš nebo k boji,
hle, při tobě tvůj stojí syn!
Co zašlapáno v prach a bláto,
co znesvěceno, v pouta jato,
co zmařil člověk nebo čas,
co bezprávím a mečem vzato,
vše bude jednou naše zas!
Buď zdráva, vlasti, plná krásy,
a spočiň mír na skráních tvých,
a o tvé hory na vše časy
se rozrážej hněv bouří zlých.
Jak věky stála’s nerozborná,
na věky věků velká, vzdorná,
a hrdá ve své síle staň; —
a páž tvých synů láskou svorná
a Bůh tě, drahá vlasti, chraň!