Kdo to volá v noční dobu
v Svatovítském chrámu z hrobu,
kdo to volá v Rufův den? —
hlasem plným stesku, žalu,
že se chví řad mrtvých králů:
„Zase věk a nepomstěn!“
Zase krůpěj krve vřelé
vtekla v srdce zledovělé,
zase jednou za sto let
velký, mrtvý král se zvedá,
slouchá k Praze, — líc tak bledá: —
„Nepomstěn“ — a klesá zpět.
Šestkráte za šest set roků
krvavého krůpěj moku
roznítila v oku žár,
šestkráte vztáh' k meči ruku,
neslyšen jsa nikým z vnuků,
v rakev zas kles Otakar.
O Moravském dál sní poli
a když chrámem zahlaholí
„Chraň nám krále!“ lidu hlas,
svraští se ty brvy šeré
a na bledou tvář se dere
slza z pod královských řas.