Miluji z jara vlaštovku čilou,
kdy nese věštbu radostnou, milou;
pod střechou pletouc hnízdečko svoje,
otvírá často útěchy zdroje.
Miluji pěvce skřivánka v poli,
když na rolníkův zpěv zašveholí,
v srdce mu leje lahodou hlásku,
důvěru mužnou, naděj a lásku.
Miluji píseň slavíka v máji,
kdy z jitra zvučí v dubovém háji,
a ještě lépe z večera kdysi,
stříbrná mhla kdy nad borem visí,
větřík-li věje, rosa se třpytí,
měsíčku bledé líce-li svítí.
Křepelku šedou miluji rovně,
jak hospodaří hbitě a skrovně,
jak v pole zlaté dozralým klasem
se srpy žence dívčím zve hlasem.
Miluji všecky ptáčátek davy,
kdo zná jich počet, jména a mravy?
Miluji všecky, kdy zvučným ladem
rozzpívají se domácím sadem.
Nad všecky ale vrabčík mi dražší
tam pode krovem v stodole naší.
Nemáť jak slavík zpěvánek v moci
veselých z jitra, tajemných v noci;
nechť popelavé, chudé má peří,
nechť jak žebráček hledá všech dveří;
vrabčík mně milý! neboť kdy v sadu
povadne zeleň v podzimním chladu,
a kdy již vichrem severním tknuty,
spadají květy, spadá list žlutý,
skřivánek, slavík s ptáčaty všemi
uletí v dálnou, slunnější zemi,
krásnější kde jim krajové známi —
jediný vrabčík zůstane s námi!
Tu, kde se zrodil, mládí kde minul,
byť chvěl se zimou, hladem byť hynul,
nepohrdá on domovskou půdou,
štěbetá smutně píseň svou chudou,
a čeká, čeká s nadějí, věrou,
šťastnější dni až k nám se přiberou!