Kol sadu bystřeň perly vrhá slapem,
jiřička hnízdo vije pod okapem,
a z jetele se ozval dětem v jas
křepelčin hlas.
To na hruď pěvci mile klepá Vesna,
i roste srdce; ňadra jsou mu těsna,
ven letí, ven, kde setí metá v klas
motýlům v žas.
Jak častokrát jsi ve tvář líbala mě,
ó Vesno má, své dávajíc mi rámě!
A když mé srdce chvělo se, zrak has’,
byl zdráv jsem zas.
Leč v ňadra má strast mnohý koukol sela,
čas vložil utrpení v brázdy čela;
až s jara vyzlatí se nebe zas,
kde budu as?
Což na tom však, kde s polibkem mé ženy
ty sivé skráně budou uloženy,
jen jedna z vás, mé písně, v lepší čas
mou pamět spas!