Svaté ticho v mojí duši…
Mír o zlatých perutích
všecky strasti, všecky žaly
odvanuje z ňader mých.
Srdce, jež se křivdou chvělo,
odpustilo, zapomnělo,
smířen hněv i zloby hřích.
Klidno, ticho jako v hrobě,
jenom v dálných porostech,
pták se ozval naposledy,
s ptákem poslední můj vzdech,
hlavou blahé táhne snění…
v odpuštění, v zapomnění
rád bych do své rakve leh’.