Mé jaro zaniklo! Zlý byl to chvat,
a já tím prchlým jarem bloudím v snění
po háji junáckého rozechvění,
v němž rudé listí vidím spadávat.
Kde čas, když ráje uprostřed jsem stál
a čekal dne, v němž duše jas se vznítí,
by jako ptactvo z šelestného sítí
roj myšlenek z ní k nebi vylétal.
Ten prchl čas, už dávno odkvapil,
teď těsně spěchá za mnou jeseň ručí
a stále jednou otázkou mne mučí,
proč z číše blaha dřív jsem neupil?
A teď už nelze pít, ztich’ její šum,
ač divým žárem zmírá v duše v žízni…
Kdo proudem zhrdal dřív, nechť zhyne v trýzni!
Tak bylo vždy, a věčně musí být! —