Mou mladost dávno objal času rov,
mé oko nemá slz a srdce slov,
by písně růžemi té doby přizdobilo,
když ještě šťastno bylo
a jak král čarodějný slunné říše
z rozkoší žárných rozpěněné číše
sny štěstí pilo!
Zdroj blaha mého zkalen smrtí zlou,
veň život zlostný vnořil ruku svou;
lék z něho nešumí, to jedy z něho syčí,
jež všecku radost ničí;
ba nevím ani, duši-li to k štěstí,
že na plamennou touhou zprahlé tresti
mi píseň klíčí.