Zadumaný lese,
druhu mého snění,
potěš chorou duši
v těžkém roztesknění;
zpívej vroucí písně,
hovoř snivé báje,
nes mé srdce k růžím
ztraceného ráje.
K růžím purpurovým,
ne k těm černým znova…
Žel, už černy všecky!
Žádná purpurová!
Žel, už černy všecky;
zkvetlyť mezi hroby,
purpurové už mi
srdce neozdobí!
Ach to srdce moje
těžké žaly rují;
bolest rozkacená
roste v něm a bují;
těžkým vlády žezlem
krutě duši tepe,
kéž už po všem všudy,
bylo by mi lépe!