Líbá Léto v rozchod Jeseň snící,
vlaštovky se slétly na zvonici;
dojemný jest jejich hovor ptačí
a já rozumím mu stesku pln:
šťasten, kdo můž’ k slunci přes zboj vln
v lepší kraje, když se nebe mračí.
Což bych letěl s vámi v slunná zřídla,
družní ptáci! Však kde jsou má křídla?
Zlomená jsou blesku náhlým sletem,
jehož střelou v žalů tůň jsem kles’,
když jsem toužil vzhůru do nebes,
za ztraceným štěstím: za dítětem!