Myšlénka v dětské snění utajena,
sen božský vnořen v tiché, třpytné moře,
v noc čistou padla poesie zoře,
a jejich plodem krásná, nahá žena.
Ty’s bohů láska, vesna vytoužená,
ty’s nepoznala božstva, lidstva hoře,
zdroj žití tvého z hlubin vod se noře
jest sníh, jest mramor, lilie a pěna.
Když nad oblaky kalich luny zkvetá,
já v pozdním antickém tě vídám snění,
tvá zář se kloní nad hlubiny světa.
A jako luna v světle svém se ztrácí,
ty sama sebou rozplýváš se v chvění,
a tělo tvé se v moře věků vrací…