Ó soumračná ty chvíle bezehlesá,
kdy vzpomínka jak tichá lampa budí
se náhle v lidské, dumou stmělé hrudi,
a s mrtvými tam hrobním svitem plesá.
Klid sešel na zem, vstoupil na nebesa,
klid tam, kde srdce nelásky led studí,
a rosa v poušť, jež v samotě se trudí,
a útěcha, kde k hrobům živý klesá.
Pod večer mocnou žertvou Pánu světů
se vznítí naše touhy, odříkání,
modlitba lidí — ušlapaných květů.
A s hůry jako odpovědi boha
a slova těchy, smíru, slitování
se ozve zvonů nekonečná sloha.