Jak vzteklý pes, jenž všecko třísní slinou
a rudou tlamu po okolí zvedá
a ještě, koho zadávil by, hledá,
sem vešel on, v tu duchů říši sinou.
Rys Caesara byl v čele zakryt špínou,
chví zimnicí se jeho tvář tak bledá,
a zřítelnice zkalená a šedá
ty stíny lapá, jak se kolem vinou.
Zjev jeho dosud i zde duše děsí,
ač ne víc hrůzou, ošklivostí pouze.
On ruce vztáhnuv nad tou živou směsí
Se usmál jako ve šílené touze,
a rozkoší se chvěje, sobě pravil:
„Ty všecky já jsem poškrtil a zdávil!“