Prs bílý mladou krví potřísněný,
kam déšť polibků před chvílí se ronil,
jak v nocích máje tichý fontán zvonil
by krůpějemi o mramoru stěny…
Již z dáli slyšet sladké její steny,
vzdech se smíchem, ples za nářkem se honil,
že Charon sám své těžké veslo sklonil
a na Francescu zírá udivený.
„Kde Paolo?“ A bílé ruce spíná.
‚Pojď, převezu tě k němu.‘ V loďku skočí
a k Charonovi černé zvedá oči.
‚On zatracen si tebe připomíná…‘
„A já?“ ‚Vy oba — milosti zde není.‘
„S ním zatracena — sladké zatracení!“