Té ženě běda, která svoje mládí,
své srdce vroucí, osud, celé žití
s geniem spjala, který v před se řítí
a za vidinou myšlénky jen pádí.
Jeť srdce jeho jako pelech hadí,
v něm citové jen přebývají lítí,
již obětí se cizí nenasytí,
a lásku láskou nikdy nenahradí.
On nezná sladkých snů a obejmutí,
duch jeho bloudí jako požár nocí
a tráví sám se neskrotnou svou mocí.
Svým černým dýmem cizí nebe smutí,
a nešťasten sám vraždí bez úkoje
ve srdci druhém vlastní srdce svoje.