„Chci umřít, jediná ta radosť zbývá!“
Tak chorý člověk, opuštěn a zmámen
již nudou žití, chce, by hrobní kámen
v něm srovnal všecka marná přání divá.
A v stínu bohů dvou se kolem dívá.
Ten jeden bůh je život, slasti pramen,
a druhý smrt, jež hrou kovových ramen
jej uchopí, až s vichrem v chaos splývá.
A člověk hroznou dvojí slasť tu tuší:
co větší, neví, zdali bdít či spáti
a v zapomnění věčné hroužit duši.
Ó jaká slasť — být, nebýt — která větší?
Já viděl živé děsnou chvět se křečí
a mrtvé věčným úsměvem se smáti.