Ty žehnaná i proklínaná ženo,
zda lásku k nám, či záští cítíš v duši?
Zda slepa jsi v té prázdné kosmu hluši,
chceš zdar nám dát či zkázu v žití věno?
Co míti chcem, je tobě uloupeno,
a přec, že vidíš, člověk s chvěním tuší,
ty nevzpíráš se, zákon tvůj kdy ruší
a v rys tvůj drze píše svoje jméno.
Zda vychováváš, učíš lidské plémě,
a okazuješ pravdu mu, své řády,
by podle nich se dále šlechtil jemně?
Či nedbáš jeho, roba svojí vlády,
a klidně jednou ruka tvoje smělá
jej uchopí a sevře, zdrtí zcela?