V běh pouti naší z Vesny po Moranu
jsi svítila nám, česká hvězdo bílá,
v krev Kressenbrunnu záři svoji lila
a hrdě plála v žár mongolských stanů.
Tys vedla mečů táboritských ránu
a s Jiřím silným kalich Páně pila,
tys byla sláva, vítězství a síla,
čest naši k sobě majíc připoutánu.
Už, běda, běda, nesvitneš nám více!
Kde vítězná teď, prorocká tvá záře?
Kdy z exultac se vrátí, ze žaláře?
Kdy svitne znovu v otrocké nám líce?
Zda — pozdní vnuk — se tebe dočekám?
Ó hvězdo česká! vyjdi, vyjdi nám!