„Ach odpusť!“ to mi stále duši zrývá,
to slovo žele, lítosti a studu,
to slovo lásky, bolesti a trudu,
ta prosba k tobě, matko, věčně živá.
Ach odpusť! odpusť! totě vše, co zbývá
mi z mládí mého prostřed žití bludu,
jen výkřik ten, jímž věčně volat budu.
Ach odpusť, odpusť, matko milostivá.
Co odpustit máš, nevím, ale všecko.
Mně zvučí v duši prosba tato stále,
jak volal jsem ji jako malé děcko.
Ach odpusť! odpusť! budu lkát ji dále,
nechť svět jí nedbá a jí nepochopí,
však matčin prach se v slzy ještě stopí!