Již nad hlavou nám třtina zlomena,
a dějin list, kde jméno české psáno,
byl obrácen; dál věku soud
pře jiné vážil. Bylo dokonáno,
i stenů mroucích zmlkla ozvěna,
a zapomnění valil času proud.
Jen jméno ještě zbylo z národu,
však i to jméno zvrhlé jeho děti
již zapřely. Jak v poušti hrob
jen větrům známy, ježto přes něj letí,
a sloupům písku, v děsném pochodu
jej zasypávajícím beze stop:
Tak mizel v osamělém hynutí
ten zbytek zbylých srdcí osiřelých,
jenž přečkal svůj i vlasti pád,
i bylo třeba duchů žhavě smělých,
jen zapět jemu píseň labutí,
a velké lásky, slzou česť mu vzdát.
Tak bídný, ztracený to národ byl.
Ó kde jste vy, vy bohatýři sniví,
ó soucitní vy věštcové,
svůj vzňali záměr božsky odvážlivý?
Kde onu víru v mocnost lidských sil,
kde tolik žáru v trouchni hrobové?
Kde tolik lásky pro ten padlý lid
hruď vaše našla, tolik smilování?
V tom věku msty, kdy ctností jest,
kvil slabých trestat jedem pohrdání,
kdyť hanbou, ku kleslým se nachýlit,
i pýchou, šlapat přemožených čest?
Kdo naučil vás tolik odpouštět
těm robům chabým, nehodným svých dědů?
Kdo v národ mdlý vám víru dal,
že z jeho zubožených, mroucích sledů
by mohla nová sláva vypučet
jak pramen v poušti ze zvětralých skal?
Kdo dal vám naději tak zmužilou
i předtuchu tak zázračného jasu,
že podnikli jste hrdý div,
zvát opuštěný houfec ku zápasu
s tak obrovitou krutou přesilou,
již mocně vlasti zřel, se probudiv?
Ó jak jste milovali národ ten,
tak velkých činu za schopna jej ctíce,
kdy v snížení mřel nejhlubším!
Ó možno není milovati více!
Jen taký zápal, slunný jako den,
vzňal život nad hrobovým ovzduším.
A my, snů vašich vřelých zrozenci,
my, národ oživený vaším dechem,
my nemáme v se víry již?
My zoufáme, zda zůstane Čech Čechem,
a hlavy shýbáme jak souzenci
před napřaženým mečem tupě níž?
Vy v lepší budoucno jste doufali, —
hle, jsme již živou budoucností vaší,
již bájil sen váš sálavý!
Ó hanba, naději-li nad vše dražší
vám, svatí rekové, jsme sklamali
jak skvostů vzácných dědic mrhavý!
Váš odkaz nejdražší — toť víra v nás!
Toť láska, která klatbu s klatých snímá
a žehná nám i budoucím,
žár čistý v pokoleních bludných vznímá
a chranlivě jim nad propastí sráz
v pouť jistou hradí loubím kvetoucím.
Váš odkaz, křisitelé velební,
ten vzpřimiž nás, ten roznítiž v nás ducha,
on zbraně svěť nám nadšením!
Nechť hesla vrou, nechť prapor vlá i buchá
a démonové naši hrozební
se zděsí naší spásy znamením!
(Z Vln v proudu. — Ve Zlaté Praze, 1884.)