Co věků v propast věčnosti se svezlo,
v nichž s násilím se družil klam a blud,
by urvaly a střehly světa žezlo
pro vlastní rozkoše a bližních trud,
kdy slunila se v nádheře a moci
jen zpupná pěst
až posléz žalnou rozlehlo se nocí:
Bud práci čest!
Co pozůstalo z dějů slávy liché?
Jen cár a plíseň krví psaných blán.
Však ejhle! odkaz práce věků tiché:
tu smavá zeleň luk, tam žírný lán,
zde vesnic roj a plodných štěpů krása,
ruch čilých měst
a stavby velebné, jichž témě hlásá:
Buď práci čest!
Ó krásné heslo, velebné a svaté,
jež střásá s šíjí rabské řetězy
a rozmetává duté modly zlaté
a nad zlobou i šalbou vítězí.
Zář jitra nového nad lidstvem vznítí
ta blahá zvěst,
až svorně celým světem bude zníti:
Buď práci čest!
Čest práci každé, která dobro plodí,
nechť mává kladivem neb řídí pluh,
ať prachem, blátem lopotně se brodí,
či perem vzletným ať ji koná duch,
když vodítkem jí nejsou sobců chtíče
ni zištná lest —
té práci péra, pilníku a rýče
buď stejná čest!
Čas lepší smaže mnohé heslo plané,
jímž nyní září lidstva prapory,
mír v hádku zásad, věr a stavů skane
i plemen stichnou hlučné rozpory,
fanfáry mocných, uhnětených skřeky
i zbraní chřest —
však zníti bude všechny příští věky:
Bud práci čest!
Vy ruce pracující v horké píli,
nechť jinému z ní vzchází plod a květ*
k vám jistě váha vítězství se chýlí,
vám patří budoucnost, váš bude svět.
Nechť dosud, bratři, s trním blín se vine
kol vašich cest,
jen chutě ku předu — tam vavřín kyne:
Buď práci čest!