Před branou stojí harfeník,
Žádaje slyšán býti.
„Nuže, toť předků chvalný zvyk,
Zpěv český velebiti;
Otevřete mu bránu jen,
Ať zpěvem duch jest oblažen!“
Tak kníže Oldřich káže.
Tu vstoupí mladý zpěvec sem
A knížeti se klaní,
Pak líbá skvostné řízy lem
Boženě, kněžně paní;
Před knížecí přistoupiv trůn,
Probíhá řady zvučných strun
A takto počne zpívati:
„Bohatýr statný miloval
Přemilostnou děvinku;
Však běda! krutý tajnec jal
Mu srdce konvalinku.
Ach, on za mnohých dlouhých dnů
Okolo týnce bloudí,
Ozvěnu lásky sladkých snů
Z varyta trudně loudí.
„Kde dlíš, má děvo růžová,
Kde krutost tě zavřela?
Z okénka hlédni, Jitko má!“
Tak píseň jeho zněla.
„„Ach slyš! toť ke mně vane hlas
Miláčka v sladkém zpěvu;
Aj, směle meč svůj silný tas,
Vysvoboď věrnou děvu!““
„Ó díky za útěchy zpěv,
Ó díky, lásky nebe!
Buď s životem vyroním krev,
Neb vysvobodím tebe!“
A na nohy jun vyskočil,
A v poutníka oděvu
Práh svatyně jest překročil,
By vysvobodil děvu.
Tam v kobce panny nábožné
V modlení svatém klečí;
U sloupu bohatýr se pne,
Po skrytém sahá meči.
Sbor panen zpívá libý zpěv,
An z chrámu teď vykročí;
Tu poutník, drážděný co lev,
Do řady dívek skočí.
Nechť křik a hřmot se rozléhá;
Otřásá týnce báně,
V náruči jinoch děvu má,
Ji nesa k hradby bráně.
Však vrátný bránu řetězem
Přetěžkým zavíraje,
Poutníka pláště chopí lem
A svatokrádci laje.
Tu panic, mečem zableskna
A hromoráznou ranou
V dvě půle řetěz rozetna,
Vyskočí volnou branou.
A vrátný stál tu omámen,
Jeptišky strachem trnou,
A žoldnéři z ohrady ven
Se úprkem vyhrnou.
Než jinoch s děvou uhání
Již v mlhách na komoni;
A zvonec v prudkém klinkání
Na poplach marně zvoní.
Aj rcete medle, kdo to byl,
Jenž panny tak polekal,
Milenku z týnce vydobyl
A řetěz mečem zsekal?“
Tak píseň skončiv harfeník
Před trůnem se pokoří;
V komnatě temný hlahol znik’
A panoši hovoří:
„Jen smyšlená to bájka jest,
Neb rcete, která lidská pěst
Rozrazí kruh železný?“
Tu rozesmál se Oldřich pán,
Líbaje rty Boženky:
„Aj, pěst, takových schopnou ran,
Neplodí panské ženky;
Než bohatýrský tento čin
By jistě dokázal náš syn,
Náš Břetislav rekovný!“
Hle, tu se dvéře rozletí,
Sem jinoch s pannou vkročí,
Se kloně, mládec knížeti
Do slavných hledí očí
A zvolá: „Ano, otče, byl
Syn tvůj to, jenž si vydobyl
Milostnou Jitku mečem!“