Vzkaz truchlý přilét’ k dědinám,
že’s odešel tam v dáli nám,
tam v dáli, ve bratrské zemi,
v té zemi reků Koszciuszků…
Zavanul anděl perutěmi
a k nebi nesl Tvoji dušku.
Hoj, byl vás kdysi jarý šik
a každý junák, bojovník,
každý tak jako jaro mlád
a všecko druzi, brat co brat,
a každý pěstil lásku svou
pro sirou vlasť nad Vltavou,
a každý houkal: „Vstaňte již,
což, pro Bůh, lide, neslyšíš?
Vždyť stále kývá starý Řip,
že u nás může býti líp,
vždyť Blaník volá zas a zas
a denně, bratři, budí nás,
že pod Šumavou, Bezdězem,
je dosud stará česká zem!“
Ej, zbudila se česká skráň,
již jaro dýchlo z našich vrat
a Čech zas jednou dýchal mlád!
Až slzu s oka stírá dlaň
při vzpomínce na zápal ten,
jímž český luh vstal omlazen…
I Tobě z mladých letěl plic
zpěv slavíkův a pěnkavic:
„Tři vlasy zlaté“, „Lásky boj“,
z „Moudrosti otcův“ veršů roj,
„Tři doby v zemi Libuše“
a písní ladných celá druž,
pel každá vonný, sladká růž
a každá vletí do duše.
Potom jsi v dáli bloudil sám,
až zastesklo se dědinám;
a dnes kraj český naříká,
že ztratili jsme slavíka,
že hlava Tvoje drahá, snivá
nám nikdy, nikdy nezazpívá!
Ó vím, že poslední Tvůj dech
zaletěl k směsi českých střech,
vždyť žil jsi, dýchal pro vlasť svou,
tu zemi krásnou, jedinou…
Kéž snové zlatí, líbezní
kol mrtvého Ti čela plynou —
teď blaze, otče, doma sni!
Tvé písně znějí domovinou!
Ten zápal, který zhříval Tvoji hruď,
kéž navždy zbude mezi námi,
pak blaze bude pod horami —
Již, Boleslave, s Bohem buď!