A města všecky věže, chrámy, báně
mi náhle malými se býti zdály,
v nich nectil se Bůh člověčenstva pravý,
ten, otcovské jenž otevírá dlaně,
jímž tají v soucit srdcí lidských skály,
jenž člověka chce po bok vznést své slávy,
ten velký, svatý, Bůh radostných skutků,
jenž nezná lání, kleteb, slzí, smutku,
jenž volnými chce nás mít jako ptáka,
jenž vzpřímené chce, ne otrocké hlavy,
jež mohou směle v slunce, nad oblaka
se k němu obracet vždy jako k otci,
Bůh onen, který každý žernov zkruší,
jha láme, slzy ruší,
všem sluncem ve dne a všem lunou v noci,
kdo hledají ho s láskou k bratřím v duši,
ten osvoboditel, který zlo zdrtí
a život, naděj křísí v jícnu smrti.