„Chrám, pane, Bohu, osvoboditeli!“
Zas prosbou zachvěla se ústa mnicha.
Co řekl kněz ten, zda to chápal cele?
Však přízvuk jeho řeči tak byl vřelý
a očí prosba dojemná a tichá,
že dal jsem rád mu, oč tak žádal směle.
Ba divně dojat za ním jsem se díval,
jak sám stín černý v stíny kolem splýval
na trapné ode dveří k dveřím pouti,
na chodbě této banalní a ztmělé.
Jak klepal na dvéře, jak vyslechnouti
tak leckde musil příkrá, drsná slova,
jak zklamán dále kráčel s resignací,
jak v nevděčné té práci
se stejnou láskou začal řeč svou znova
jak refrain písně, jež se stále vrací,
od čísla k číslu, v světle tu, tam v stínu:
„Chrám nový budovat chcem Hospodinu!“