Kdo z nás se ze sna probudil,
protři si oči k prohlédnutí,
bys zhoubný sen již zapudil
a chápal boží pokynutí,
jež nechce, by kdo déle spal,
kdy času duch ho volá k činu,
by myslil, bděl a pracoval
pro národ svůj a pro otčinu.
Kdo cítíš boží v sobě dar,
bys varyto si ladil k zpěvu,
neplýtvej nadšením na zmar
pro luhu skvost, pro krásnou děvu.
Pro drahou vlast, pro lid svůj drahý
nechť píseň Tvá se rozezvučí
a v duších budí svaté snahy;
a modlit se a bdít je učí.
Ne plané pěvců horování,
zpěv mužný nechť se již ozývá;
ne stesk, že den se k noci sklání,
však ples, že zas se rozednívá.
Ne na rumech nám lkáti třeba,
však stavět znovu, co se boří,
a lačným duším lámat chleba
a těšit ty, kdož tonou v hoři.
My nejsme dosud zničeni,
jak bab a škůdců tvrdí skřeky,
a ve bdění a modlení
nás nezhubí ni vrah ni věky.
Budem-li pilně pracovat
na národa té drahé roli,
pak mohou nás i bičovat —
nás žádná rána nezabolí!
Jen bděme a se modleme,
vždyť bůh i svět se na nás dívá;
a v duších svých se nechvějme,
že nám se též již připozdívá.
Ne slavík to, leč skřivan jest,
jenž k zpěvu nás i k činu budí
a sílu lije v hruď i pěsť,
jíž žádná bouře nezapudí.