(Při vzpomínkovém padesátiletí smrti
Václava Šolce v Sobotce.)
Toť prosté je, že zatlačili oči.
Toť prosté je, že umíráček zněl.
I hrob že vykopali. Je prosté vše
a smrt je nejprostši. Kdy šije, nevíš,
a náhle sklízí. Toť prosté je,
že vykopali tehdy hrob
a v hrobě leží mladý muž.
Snad mělo jinak být. V života strž
kořen tvrdý a selský
pevně měl vrůst. Košatě rozpřáhnout větve,
bouřemi hlaholit,
včelami sládnout.
V červenci nejprudší zabouřit lýrou,
v podzimku tiše shazovat listy,
co list, to díky,
co list, to sbohem,
když všechny už písně rozdány byly,
když jsme se jimi všichni už ozdobili.
A mohl jsi, živote, štědrý být k muži
a vlídný k starci.
Stařeček,
na našich ramenou teprve mohl být nesen,
my bychom teprve vraceli zemi
doznělou píseň,
doznělou píseň, jež rozdala všechno
a ne ten přesmutný nástroj
strhaných strun.
Neb tak býti musilo.
Přesmutný nástroj o strunách strhaných
děd musil uložit v zemi,
a co tam kladl,
tak už se podobat musilo příliš
povrženému,
by krásněji nad tím se rozželel syn
a kouzelněji zasnil vnuk:
neb pro tebe, pro mne a pro nás všechny,
kdož tohoto kraje citlivě nosíme značku,
s námi to zůstalo a s námi to chodívá,
pro nás jsi barvou. tohoto kraje,
Šolcova přervaná písni,
tebou nám zkrásněl a ty jsi mu vložila
v trnové čelo tesknící hvězdu,
ne že jsi rozpiala peruť a v slunci jí blýskla,
však
že jsi tak střeleným skroužila ptákem —
vždyť
je to tu kdesi a snad vždycky už bylo,
skřivánkem sperleno jasně, kulichem zalkáto náhle,
luční se rozběhne stezkou a v lesní zapadá tmáni,
tak vždy snad bylo už a tebou a tebou
to smutnými zalkalo ústy,
skřivánkem, kulichem
usedlo na naši hřbitovní zídku,
tebou a tebou,
Šolcova přervaná písni,
přervaná, přervaná,
a býti tak musilo,
za nás a za smutnou krásu tohoto kraje,
jak jednou rukou tu na prsa tiskne
posledních zřícenin trosku
a rukou druhou zdráhavé přikládá k ústům
celenou píšťalu lesů a větrů a lučin,
by na ni smál se a plakal,
sám básník už, vizte jen, on již sám básník —
tož za smutnou krásu tohoto kraje,
za jeho tesknici, za jeho žal
kříž písně vzít na bedra musil
ten z jeho synů, jenž srdcem nejvýše hořel,
a věnčen buď den, kdy se to stalo,
kdy s křížem vyšel,
a v smuteční vrbu rozšum se, dni,
kdy pod křížem padl.
Cizinče,
sem zbloudiv, bys utrhl, přivoněl a zahodil opět,
bys ke dnu nepohléd, neslyšel
pod vodou zvonů,
nám uvěř, kdož tohoto kraje
citlivě, osudně nosíme značku:
my, kdybychom raziti měli
vzpomínky domovské, nejpokrevnější vzpomínky peníz,
na tomto penízi za truchlým a bludným tvarem,
za mlýnem větrným,
jak tu kdys nad námi stával
a smutnil a smutnil,
za ním by vyhlížel pohled svéhlavě snivý
Václava Šolce.