Vltava šumí v hudbu tajemnou
A jarem spěchají vlny hrající.
Po břehu kráčí nejistým chodem
Děva, zahalená tmou a smutkem;
Ve srdci svém chovátě hoře — —
A pod srdcem — ovoce lásky.
I zastaví se a zamyslí se,
A v ruce kloní zbledlé líce;
Němáť, nepláče ani nevzdýchá,
Ku nebi jen vznese truchlé oči,
A hvězdičky, milé družičky,
Okolo ni vířejí rejem.
Jedna se chvěje, jak srdce dívky,
Jako by trhala se od nebes říše.
Ladu hledá zrak děvy, ach ta zašla!
Ba zašla Lada šťastnějším svítit.
Zda více dívce zasvítí? — —
Pust jí je svět, tentam poklid:
Tak se jí hnusí živobytí,
Tak sladce se Morana usmívá,
Co zpode stanu křišťálového
Ubožce věčným kyne mírem.
A vlna, se připlazíc ku břehu,
Jí nožku líbá a jí vábí! —
Již již chce klesnout děva v proudné lože:
V tom chopí ji kés mocné rámě,
Známý hlas duši z mrákot budí —
Milenec, kořist smrti vyrvav,
Děvu pojímá v náručí vřelé:
„Nezoufej, drahá!“ dí, „mně se dověř,
Nedbej potupy, ni výsměchu láje!
Nechť rod zanevře, ba svět celý:
V mém rameni obrana tobě
A slast i život nám je v lásce!“
Vltava šumí v hudbu tajemnou,
A hvězdy s nebe se usmívají
Na dvé milencův, ježto břehem
Pospolu kráčí, získáni lásce;
Ba kráčí spolu, a budou kráčet vezdy
Dál a dále — až k cíli pozemské pouti.