Plamenné oko dne se zavírá;
Jen těsnou oblohy průluhou
Zpod rudých řásnic vyzírá.
Temné záplavy západu
Proud červce linou na zahradu,
Kde sladké slavíčka zní klokotání,
A v sen vlulané hlavy kvítí sklání.
Rozkochán vonných líč celováním
Všetečný zefír s rouchem děvy hraje,
Jenž baví se u okna jehlou při stolku,
Zadumaná kouzlí si lásky ráje,
Předrahé znaky práce vyšívá
Na bělizně v dar druhu určené,
A tužebným se okem dívá:
„Ach, kdy i sobě ušiju jmě milené?“ — —
Ruka ustala, srdce mocně bije;
Pozdravení z protějšku k děvě vane, —
Miláčka hlas dychtivé ucho pije.
Důvěrným šepotem vřelé linou city,
Blahohovorná vykládať láska
I uhádá slov tajemných smysl skrytý:
Větřík donáší slaďounké výrazy,
Jež milo slyšet, jež opáčeno sto rázy;
A co nemožno v slova zavříti,
Ruka dokládá a z očí svítí. — —
Tu vřelý hovor přerývá kýs lomoz;
Co to — uličkou ouzkou v tu dobu?
A blíž a blíže rachot dochází:
Černé pokryty koně — umrlčí povoz;
Leč ani živá duše ku hrobu
Pláčíc svou ztrátu nesprovází.
Bič vozky a lání
Koně k spěchu pohání.
Vezeť on matky, co se „choti“ nezvaly,
Jichž nikdo nepožehnal početí,
Jež lásky strastné se stavše obětí,
Domácího se blaha nedoždály.
Veze robátka, co otce nepoznaly,
Jichž porodu i matky se lekaly,
Jichž jmě — číslo na náručnici,
A podílem — posměch hyzdící.
Smutnou tvář Luna oblakův rouškou halí,
A slzy rosíc dál svou se drahou valí;
A vůz mizí — lomoz umírá.
Děvy oudy klesají unylostí,
Útrpné oči rásnice sevřela,
Až, provalená žalem z hrudi hlubokosti,
Květinek outlé lupeny rozechvila.
Svou těžkou hlavu jinoch vzpírá
A truchlou mysl v zádumu noří.
Palác urojeného blaha v rumy se boří,
Ty tam milosti kouzla — přeludu slasti! — —
Utichl šepot — po lících ssuté
Kanou slzy hořkosti kruté;
A vroucná mysl za dušičky
Pobožné říká modlitbičky,
Otče náš i andělské pozdravení
Za lepší lásky zdaření.