Mluvy naší moc se jasně jeví,
antě brzy sladce šveholí,
brzy jako hromy hlaholí,
lká a opět nic o nářku neví.
Jako žalné filomely zpěvy
slzu rodí, duši zabolí;
a hned zas s giganty zápolí
v ňadru každém budíc vztek a hněvy.
Mocná jesti mluva naše česká,
anť tak sladce, dojímavé zní,
jako haref znění nadnebeská.
Mlčí-li, i hadům syčet přáno;
když však zazní zpěv náš líbezný,
hned je černé haně odzpíváno.