Svátý chráme chrabrých Slávy reků,
jenžto hrdě pneš se ku hvězdám,
na prahu Tvém nyní žalně lkám:
zbav mne krutých Teutonie vzteků!
Duše má se hrozí oněch jeků,
ježto marně uchem polykám;
jazyk můj se strachem svíjí sám,
nemaje proti těm jedům léků.
Protož v tvoji prchám ve svatyni —
„Pomiluj!“ mi z prsou mroucích zní;
promluv ke mně zvukem slovanštiny!
Však co to? I zde již jazyk jiný?
Zdaž duch můj neblahý sen to sní?
K vlasti jda přišel jsem do ciziny!