Kolébko má — ty slávy věštkyně,
Ty rekův slavných velká mohylo!
Tak tebe miluji já jedině,
jak jiných měst by v světě nebylo.
V Tobě zrozen, kojen i odchován —
chci v Tobě jen zas býti pochován —
ó zlatá Praho má!
Ty’s srdcem naší drahé otčiny,
Tebou se proudí jasná její krev;
Ty’s duchem drahé duše matčiny,
Ty života jejího jarý zjev.
Až ty budeš jednou se ve hrob klást —
pak zemře jistě též i drahá vlast;
ó zlatá Praho má!
Tys na plesy praotcův zřívala,
Ty slávu jich jsi sdílela i žal;
Tys na boje jejich se dívala
i modlila se, lev když bojoval,
když s Hory Bílé teskný zazněl šum,
zoufale zvedla’s rámě k nebesům,
ó zlatá Praho má!
Ty’s sídlem králů byla vznešeným,
kdež rádi oni vezdy dlívali,
kdež vítězství nad vrahem zmoženým
v posvátných chrámech Tvých slavívali.
V Tobě se kryla jejich oslava,
koruna to Svatého Václava!
ó zlatá Praho má!
Ty v prvotní se dosud kráse skvíš,
ač týmě Tvé již kryjí šediny,
Ty dosud cítíš hrdě to, i víš,
žes slávy naší pomník jediný;
že dosud nejkrásnější z měst jsi všech,
že s pýchou k Tobě dosud hledí Čech —
ó zlatá Praho má!
Jen dlouho vlasti stůj na ozdobu
a městům českým pravou matkou buď;
nedávej je ni sebe v porobu,
hrdinskou pýchou plň jich věrnou hruď;
žes srdcem vlasti, na paměti měj,
čistým jí ohněm ňadra rozhřívej,
ó zlatá Praho má!
Jen dlouho stůj a jasnou svoji zář
po šíré vlasti rozlévati hleď;
nehanob cizím šklebem svoji tvář
a Čechům českou dávej odpověď!
Pomni, že tak jen budeš vznešená,
od synů vděčně pak velebena —
ó zlatá Praho má!