Vezmeš-li básníku to snění,
ty ráje v duši otevřené,
kdy, maje oči přimhouřené,
se kochá v blahém zanícení —
pak nejchudším on bude z lidí,
a zoufale tě prosit bude,
bys vzal mu také žití chudé
s tím, co již více neuvidí.
Aj, co mu platna krása světa,
co zeleň luhu, ptactva zpěvy,
co blankytné to oko děvy,
a co ta láska, po níž veta?
Ty cizé, nadezemské báje,
jež v blahém polosnění vídá,
a v nichž ni bol ni hněv ni bída,
mu nenahradí světa kraje.
Ó poesie, krásná paní,
jak chudým ten, kdož nezná Tebe,
a zří jen zem a svět a sebe
a noc, jež to i vidět brání.
On nepozná těch citů svatých,
jimiž se hruď nám rozehřívá
a v nadšený se zpěv vylívá
to kouzlo vidin v duši jatých.
Ta píseň nejkrásněji zněla,
jež zrodila se v srdce hloubi,
tam o samotě v stinném loubí,
kde jediná jen duše bděla.
Co nejsvětější lidstva snahou,
co jeho tužbou, jeho trudem,
co nenalezneš v světě chudém —
zde zrodilo se chvílí blahou…
I mně bylo kdys sníti dáno.
Po noci dlouhé, strašně dlouhé
se na kynutí Boží pouhé
rozbřesklo nové lidstvu ráno.
Na nejvyšší tu světa hoře
zřím vztýčený já prapor bílý;
naň zříti nemá zrak můj síly,
neboť se skvěl jak světla moře.
V něm národů všech barvy milé
se měnily, jak na nebesku
kdy duha u nejkrasším lesku —
a přec byl barvy sněhobílé.
Mohútný byl to prápor věru
a vlál jak peruť anjelova,
kdy potěšiv tu lidstvo znova
se k nebi vrací v pološeru.
A všechna země kol se skvěla
v svém nejkrásnějším květů hávu,
a Bohu jakby na oslavu
velebná hymna světem zněla.
A všecky zvony země v píseň
tu čarovnou své nesly zvuky,
a hřměly děl i bubnů hluky,
až srdce pojímala tíseň.
Na hranicích všech v světě říší
národů velikáni stáli
a ruce sobě podávali
a z těchže spolu pili číší.
A kohos potkal, kohos viděl,
s nadšením se ti v náruč řítil,
a lásku v srdci ti roznítil,
za niž by anjel se nestyděl.
„Osvěta, volnost, rovnost“ — hřímá
to světem ohlas tisícerý,
a znovu vesmír u veškerý
se všecko líbá a objímá.
„Tenkráte Bůh sám kráčí světem —“
chci zvolat v blahém vytržení,
an pojednou tu prchne snění
a já se octnu v bludu kletém.
Zem všedním jen se rouchem strojí,
nezní tu zvony, hřmí jen děla,
na hoře sníh se jenom bělá,
a pod ní národy dva v boji.
Velká mi slza stéká s líce
a bolný vzdech mi ňadra zvlnil.
By tento sen se světu splnil,
nechtěl bych sníti nikdy více!