I já jsem zrozen básníkem,
i mně jest lýra dána —
jen škoda, že ten nástroj můj
nemá lepšího pána.
Já malý jsem se narodil
a plakal, že jsem malý,
a budu plakat věčně snad —
což platny moje žaly?
Mně není Bohem souzeno,
bych s velikány chodil,
a proto věčně zůstanu
tak, jak jsem se byl zrodil.
To štěstí moje jediné,
že jsem já básník mladý,
že mohu dlouho, dlouho snad
umírat ještě hlady;
že mohu ještě drahný čas
své chromé verše robit
a jedním dechem líbat svět
a druhým naň se zlobit.
To básnické mé nadšení,
jež po rájích mne vodí,
se věru jaksi podivně
k té všední bídě hodí.
Tu slastí rajskou opojen
v zápalu svatém plesám —
a hlady na to zmořený
na lůžko bídy klesám. — —
Mně útěcha jen jediná,
že nikdo o mně neví;
že nehrozí mně vavříny
ni recensentů hněvy.
Jáť v koutku svém jak cicada
svou tichou píseň cvrčím
a když mne zpívat omrzí,
do kapsy lýru strčím.