Zvony lkaly píseň žalostivou,
Za rakví lid kráčel ku hrobu;
Mezi lidem s tváří přetruchlivou
Slzící jsem spatřil podobu.
„Kdož to?“ táži se. „„Choť zesnulého,“
Odpoví mi kdosi opodál;
„A ta mládež blíže rakve jeho?“
„„Dítky to, jimž on byl život dal.""
Zvony ztichly, žalmy zaznívaly,
Rakev klesla na dno hrobové;
Dítky s matkou otce požehnaly,
Slzami jevíce hoře své.
Blažen, kdo ví, nad jeho že rovem
Drahé oko slzu vyline,
Nad chladným že prachu jeho krovem
Horký lásky vzdech se rozplyne!
„Ach ! kdož někdy na tvém zprahlém hrobě
Svlažující slzu vyroní?
Kdo, ach, kdo tam v osamělé dobo
S modlitbou se Soudci pokloní ?“
Takto vzdychna, oči své jsem sklopil,
Bolný cit proniknul duši mou;
Nemaje, kdo by mne slzou skropil,
Zaslzel jsem, ach! sám nad sebou. —
Umřel jsem! — o nediviž se žádný ;
Vímť, co žít jest a co umříti!
Komu duši odňal osud zrádný —
Tomu-li žít víc než nežíti?
Srdce mého duši nejmilejší,
Duše mojí srdce nejdražší —
Obé vzal mi v době nejstrašnější,
V nížto zmařil sny mé nejblažší!
Umíral jsem — a hle! oko drahé
Oplakalo svého přítele!
Není-liž to umírání blahé,
Při němž truchlí sami andělé? —
Ústa krásná za mne modlila se, Očka sličná
pro mne plakala;
Na hrobě — mém srdci — v rajské kráse
Z každé slzy lilje zkvítala.
Přijmi dík můj, dcero vlasti milá!
Za obět nad urnou bláhy mé;
Co tak čistá kněžka zasvětila,
Musí býti bohům příjemné !
Rci, čím zplatím perly oka tvého,
Ježto zplodil outrpnosti cit? —
Perly z moře citu andělského
Nemůže než anděl odplatit!