Jak jsi krásná, jak jsi sličná,
Milenko má předrahá!
Krása tvoje ustavičná
Léta, boly přemáhá.
Zkušená a věčně mladá,
Rok po roku sličnější —
Tvoje vděky, tvoje vnada
Činí tě vždy milejší.
Jak líbezně větrem vlaje
Tvoje roucho zelené,
Stužkami a kvítím máje
Vkusně přiozdobené.
Jak jsou krásny, jak jsou čistý
Tvoje drahé kameny,
Tvé granáty, ametysty,
Tvého stříbra plameny!
Jak ta rouška sněhobílá,
Jenžto krášlí hlavu tvou,
Jak ta tvář tvá oku milá
Blažila vždy duši mou!
A tvé slovo, a tvé písně —
Kdož tu rozkoš vysloví,
Když lahodně a zas přísně
City srdce projeví!
Ó kde jsou ty sladké chvíle,
Kde ty doby blažené,
V náručí tvém když jsem mile
Léta trávil nevinné!
Ó kde jsou ty časy zlaté,
Když jsem tobě jenom žil,
Když, pohroužen v city svaté,
O tvém příštím ráji snil!
Ach oddálen musím žíti,
Blaho moje, od tebe!
Věčně toužit, věčně mříti,
Odloučen jsa od nebe!
Ó kdy přijde, slastí zdroji!
Chvíle ta přeblažená,
Až nás opět nebe spojí —
Ó milenko .... Vlasti má!