»Řekněte mi, babičko má, co že rány svírá,
po čem člověk, těžce raněn, přece neumírá?« —
»»Rány hojí otevřené na tom lidském těle
jenom čarodějná jarní šťáva z jitrocele.««
»Řekněte mi, babičko má, co se dobře dává,
je-li ochořelá hlava bolestí až žhavá?« —
»»Na tak těžký úpal hlavy pomoc jiná není
nežli mladé listí z lesní jahodeni.««
Dítě z chaty vyskočilo do sousedních polí: —
»Daruj šťávy, jitroceli, na vše, co kde bolí!«
S pole spěchá ku lesině přes trní a hloží: —
»Dej mi to své mladé listí, jahodino Boží!«
Co kde chtělo, rychle mělo, ke kostelu běží,
na kříži tam pod oltářem Kristus rozpjat leží.
»Potírám Tvá svatá prsa, myju bok Tvůj svatý,
tělíčko zas uzdraví se, Ježíšku můj zlatý.
Kladu čerstvé listí lesní na hlavu a líce,
nebude Ti hlavičky Tvé bodat úpal více!«
Nad kostelem velké zvony do okolí zvoní,
lid se sbíhá, v prsa bije, zázraku se kloní:
jak to dětská duše snila,
vůle Boží vyplnila.
Podnes mají v horské vísce obraz Trpitele:
nemá rány ve svém boku, nemá trnu v čele, —
bílá lilje v ranní záři po celičkém těle.
(Tamt. — V Lumíru 1882.)