Plul Odysseus, poutník strastiplný,
a bloudil od národu k národu;
on všude, kam jej vrhly mořské vlny,
má podnes věků soucit v průvodu.
A všude, kde jej země pohostila,
jak přeješ tklivě, starý Homere,
vždy slušná hostina mu k poctě byla,
div epos tvůj se z hodů probere.
Kraj mnohý přelétlo tvé písně křídlo,
žal mnohý skrušil poutníkovu hruď;
však po klopotech nastalo vždy jídlo,
a po zoufalství přišla dobrá chuť.
Nás, plémě chabé, závisť v srdci bolí,
když maluješ nám reky hladové,
jak v širém poli pekli celé voly,
a snědli je ať napůl syrové.
Jak budí úctu hrdinové oni,
v té statečnosti dnes již nemožní!
Však ještě hloub nás obdiv se jim kloní,
jak při té chuti byli nábožní.
Neb kde jen Odysseus přeubohý
se šťastně dostal k hojné tabuli,
vždy vzpomněl tamní národ na své bohy,
a slavné oběti jim vzplanuly.
A jak ti chrabří moudře sobě vedli!
Jak chytry obětní jich spůsoby:
neb sobě přiřkli maso, které snědli,
a bohům kosti jen a útroby.
Tu obět kladli vážně na ohniska,
by nesmrtelným ke cti hořela;
a bohové, ta stará dobrotiska,
tím byli spokojeni docela.
Ta skromnost bohů s naivností reků
mě dojímá, že myslívám si pak:
což kdyby Odysseus dávnověku
byl do Čech obrátil svůj krok i zrak!
Ó škoda, že nám nepřáno blíž moře
tam vedle Féáků kdys ležeti!
Co pěl by Homer, Odysseu tvoře,
až opěval by naše „oběti“?
My tančíme, — toť oběť; zařečníme, —
toť oběť zas; vše oběť: šprým i zpěv, —
my hlavně v oběť pijeme a jíme, —
ó my jsme v pravdě homérický zjev!
A naše božstva též jsou blahosklonná
i nežádají od svých reků víc
než oběť, při níž kouří chmura vonná
jich nesmrtelným nosům zbožně vstříc.
Též naše pouť jest Odyssea bludná!
Co krok, to slavnost, pocta nadlidská.
Ta „oběť“ pro vlasť, často nám tak trudná,
to bývá pravá oběť klassická!