Z háje vyšel střelec nedělní.
Užasnul, neb zřel dva zajíce,
jak se políčkují v kruté půtce.
„Tu se rvete, málo dbajíce,
že jste zajícové smrtelní,
a že blízek jest váš hrozný škůdce!
Běda zaječímu národu,
běda, běda zaječímu blahu,
když tak pro dost malou neshodu
bratři nepřátelsky srážejí se,
tak že svému úhlavnímu vrahu
za pečínku sami vydají se!
A pak ještě k tomu: kdyby čestný,
slušný aspoň byl to boj! Leč tak,
na políčky, — to tě hanby znak,
totě zlořád nectný, zlopověstný!
Bratr na bratra když ruku zvedá,
vášní nesvornosti slep, když nedá
pozoru si stranou na souseda:
strašný přijde trest, — a běda! běda! běda!“
Po moudrém tom kázání, jež v duchu
kárce proslovil, dal pažbu k uchu,
mžouraje, tvář tlače na pušku,
rváče jednoho vzal na mušku;
rána blýskla, bouchla, — běda! běda!
V právo jeden zajíc, neposeda,
v levo druhý práší! Hořký klam!
Ušáci jsou oba dva ti tam,
není po nich více ani stopy!
Mravokárce však se za tvář chopí!
tvář je zpuchlá, horká, zčervenalá…
vlastní puška políček mu dala!
Hrozně nebezpečno bývá sice
(v prostém životě i v politice)
zaslepeným rváčem být i smělcem;
ale ještě hůř, být mravokárcem,
Šalomounem, smírné rady dárcem,
neutrálem, — nedělním to střelcem!