S blahou pýchou na stepilém stonku
zvedá mák svůj sličný květ,
usmívá se v širý svět,
jak by volal růžný jeho ret:
„Nevíte, že já jsem králem na záhonku?“
V pravdě, hle! co krásnějšího v poli?
Nachu něžné proměny,
červánkové plameny
v něžné číše květů vkouzleny;
žádný soupeř v nivě s mákem nezápolí!
Obilí, svým skromným květem siné,
v obdivu a dumání
zvlněno se uklání
při těch barev luzném zkvétání.
„Tys všech polí králem!“ svorně máku kyne.
Opadala máku květná krása;
na záhoně kol a kol
hrdě vypjal na vrchol
makovičku mladou každý stvol,
korunku to, která slávu jeho hlásá.
„Nejen květy, nyní plody vizte!
V makovičce natisíc —
nazbyt zrnek! má kdo víc?
Jak jste chudi všichni vy mně vstříc!
Není-liž teď na vždy vítězství mé jisté?“
Obilí mu vzdává hold svůj němý;
klásky mají zrna sic,
leč jak málo, skoro nic
proti úrodnosti makovic!
Sklánějí se máku hluboko až k zemi.
Avšak po žních — jiné účtování!
Z klasů skromných k potravě
chléb náš kyne zlatavě,
ale z máku, po vší oslavě,
po vší kráse přec jen — lektvar pro uspání!
Kytku z květů máku v plném skvění
podejte těm geniům,
jejichž plodů tresť je omámení, —
opium.