Hrd na své bodce, ježek sobě myslí:
„Kdož mezi domácími zvířaty
jak já tak panský jest a neodvislý?
Já měřiti se mohu s knížaty!
„Jsem roven vládcům, kteří od nikoho
nic nestrpí a strpět nemusí!
Kdo mne se dotknout smí? Ať zkusí toho!
A zkusí-li, pak také zakusí!
„Nic krásnějšího na tom světě není
než býti po zuby vždy ozbrojen;
ať národ, jedinec či pokolení, —
jen tak jest každý jist a spokojen.
„Jen s pohrdáním hledím na papouška;
čím pestré peří jest a zlatá klec?
He, vzácnější jest bodlavá má rouška
a pyšnější má rozježená plec!
„A čím jest kanár žluťounký a hebký?
čím naší kočky měkký hermelín?
Čím pinč, jenž lehá na slečniny trepky
a jako mazlík sedá v její klín?
„Však důstojno-li jest to? Ó to ztěžka;
těm poníženým já se mohu smát,
neb není větší ctí a slávy ježka,
než aby se ho každý musel bát.“
V tom hravá dívčinka, jež kotě hýčká -
neb odchovala si je do dneška —
i líbá kanárka i hladí psíčka,
se zahleděla dlouze na ježka.
„Ty ubohý!“ dí se soucitem v hlásku,
„jak líto mi tě bývá tolikrát,
že pro zvířátko každé máme lásku,
jen tebe nemůže mít nikdo rád!
„Tys nešťasten, neb každý se tě štítí,
jak vždy bys ránu jen chtěl zasadit!
Ne, vím, žes dobrý; chci tě ráda míti;
pojď, ježečku, a dej se pohladit!“
I ručinku tak něžnou k němu chýlí,
až v ježku též cos něžného se hne;
však sotva se ho dotkla, již v tu chvíli
v něm stará ježčí pýcha vyšlehne.
On vzepne bodce, píchne zle a tvrdě —
a králem pocítí se podtají!
Dnes nade vše svou velkosť cení hrdě,
že zbodal ruce, jež jej laskají.
Ty, jež to čteš: ó! bajka má tě bodla? —
Však ty, jež píšeš to: též cítíš hrot? —
Z nás každý, sebelásky drsná moda,
měl chvíli ježčí… ďáblu svému vhod.