Ne, nelíčí tě krásným stará zvěsť!
Kdo vtipem tepou, smějí ti být krásni?
Kdo pravdu hlásá, zdaliž lidská lesť
a chytrosť — aspoň hrb mu nepřibásní?
Nechť peruť, genie! ti zdobí plec,
klep utne ji, když pravda jest tvou vinou,
a nemohou-li na ducha, tož přec
kýs Pelionek na záda ti všinou.
Ty starý bajkáři a proroku,
můj Aesope! tvá břitkosť pronikavá
se mohla roznítit jen v otroku,
v němž plála po svobodě touha žhavá.
Ba věkové to cítí dalecí,
co křivdy osočenou plec tvou hnětlo,
než sebrals v podobenství zvířecí
změť lidsky urozenou, božská metlo!
Ne, zotročiti nemohli tvůj vtip!
Bylť bičovaný otrok sám jich bičem,
svých pánů pánem, — vášní jich a chyb
jsa soudcem, jehož nezdolali v ničem.
Ty svoboden byls ve své porobě,
však oni otroky v své hrdé mysli;
ne po nich dědictvím, však po tobě
van ducha volný zbyl a neodvislý.
Byť zlata podávali sebe víc,
jen prodat mohli tě, však nikdy koupit!
Byls v moci jich, a směli bít tě v líc,
však o tvůj úsměch nemohli ji zloupit.
S tím úsměchem jsi dočkal svobody,
jsa množstvu mudrcem a rádcem králi;
když hýčkali tě slovy lahody,
tys jen se usmíval: vždyť se tě báli!
Té zášti pud, jenž dřív ti pouta kul,
se za tvůj úsměch vymstil na tvém žití;
ty urazils jim Delfský orakul, —
a se skály tě svrhli kněží lítí.
I nemohlo být smrti krásnější!
Ty nestáls o smrtelné lůžko měkké!
Jen tak, jen ubitím se zkonejší
a umlčí hlas pravdy prostořeké.
Však zdá se mi, jsou ještě Aesopi
a dosud orakuly nedůtklivé, —
jsou, byť i světští, Delfští pochopi,
již na smrť pravdy půjčí ruce mstivé.
A podnes bajkář může srazit vaz;
vždy šalba má své spiklé tovaryšstvo!
Takž Aesop umřel, — nesmrtelno as
však na vždy — Aesopovo živočišstvo.
Já nejsem Aesop, nejsem z proroků!
Já malá nejsem Lafontaine ni Krylov;
však přece pestrosť divných živoků
mě svodně vábí: jen si kořisť vylov!
A možno, že i na mne dojde řad,
ač mdle jen drnkám na skořápku želví!
Též mne sbor Delfský v propast vrhne snad
že v ptačí mluvě štvu, jak Aesop ve lví.
Než buď si! Kéž jsem k tomu velká dost,
by postřehli mne bohorovní s copem!
Ba skoro mám tu bujnou ctižádosť,
z ruk magů letět střemhlav za Aesopem.
Neb zhýčkána již pýcha má jich mstou!
či nevím o ranách a panské zlobě?
Mám, Aesope, teď marnosť neženskou,
ač nebyls hezkým, podobat se tobě.