Stojí lípa osamělá
jako matka osiřelá;
květy, co jí vesnou zkvětly,
zuřivé jí bouře smetly.
Pod ní poutník cizí stane,
horkým žalem srdce zplane;
mnohé tužby v srdci zrály,
závistné je losy svály.
Těš se lípo, jaro svitne,
nových tobě květů skytne!
Mně co vzaly losů vzteky,
nenavrátí více věky!
Touhy mé již pohrobené,
s nimi srdce zkrvácené.
V světě stojím kmen co holý,
čekaje, kdy blesk mne skolí.