Ku růži motýl zalétá,
slavíček k milce zas,
by jevil jí své toužení,
své lásky bol i jas.
Ba vše tak vůkol v přírodě
lne k sobě, tulí, vábí se,
jen mně vstříc žádný ze tvorů
své srdce s láskou nenese! —
Co stromek v poli samoten
v tom víru stojím světovém,
jak prostý lístek zelený,
u věnci vložen květovém;
jak uschlá kmene ratolesť,
k níž ptáček malý nelétá;
jak minulosti mlhavé
pradávná pověsť staletá.
Tak stojím v světě opuštěn,
bez otce, matky milené,
bez lásky, co bez slunka den,
jak blaho bolem skalené.
Tak žiju svého žití čas,
se zvolna chýle ku hrobu,
za druha bol a zármutek,
ten plní moji útrobu!
Až zavru někdy naposled
oko k věčnému pokoji,
kdož as tu prostou rakev mou
smutečným květem vystrojí?
Kdož asi na hrob poklekne
a křížek vsadí ku hlavám? —
Snad nikdo? — Nuž, jak v životě,
tak v smrti budu sám — a sám.