Hoj, letí jezdci plaňavou,
chocholy pestré nad hlavou
se v ranní záři míhají —
kdo jsou a koho stíhají?
Oj, bujaré to junáctvo,
sivého Donu kozáctvo;
kořisti se mu zachtělo,
na Turky sobě vyjelo.
Ku horám tamo vysokým
ženou se letem divokým;
tam počíhají ve stínu,
pak běda Turku, Turčínu!
Kozáci v boj se hotoví,
a sivý Kavkaz nepoví,
že s molodci tu ataman —
zařinčel v dáli jatagan.
Na bujna oře at’man vsed.
„Hahej! molodci, za mnou vpřed!“
A letí chrabří sokoli —
aj, čarokrásné údolí!
Ve stínu stromu košata
je hojná čeká odplata;
zajásá mysl hrdinů:
„To není tlupa Turčínů!
Kdo jste?“ — „Paniaczku kochany!
jsme z Polsky národ týraný,
naduté hnětlo panstvo nás!“ —
„A co vás táhne na Kavkaz?“
„Tam za horami ukojí
se bída naše ve boji,
ve boji s Turky pohany!“ —
„Ha! to je lov nám vítaný!
Pojeďte bratří rodní vy
kozácké s námi na nivy,
okřejte v novém domovu,
pak potáhneme k Azovu.
Tam Turka, vraha potřeme
a kořisť hojnou najdeme!“
Tak at’man bujném na oři
ku bratrům rodným hovoří. —
Hoj táhnou jezdci plaňavou,
chocholy pestré nad hlavou —
to od Donu jsou Kozáci
a s nimi bratří Poláci.