Ach, puško má, kde dávné jsou ty doby,
kdy udatně jsem s tebou bojoval,
bych vlasť a národ chránil od poroby!
Tak málo osud z dob těch uchoval;
jen tebe v paměť, hořký v srdci žel,
že v cizině mi vlas můj zšedivěl.
Ty’s mnohou lebku v půli rozrazila,
tak mnohé srdce v tluku stanulo;
než, ochabnula v rameni už síla,
ba vše již tady pro mne zhynulo.
Tak dlouho, dlouho byl jsem zarmoucen. — —
Kdy vzejde tobě, vlasti, volný den?
Však marné tužby, hnáty zmrzačeny.
Snad poslední jsem polibek ti vtisk.
Nechť oudy mé již k hrobu nakloněny,
mně neodcizí tobě žádný zisk.
A vzejde-li den vlasti krvavý,
nuž, láska tvá též hrob mi upraví…