Kde jste, vy pěvci, jara miláčkové?
O, spějte sem, mé srdce umírá!
Přineste jaro s sebou na perutích —
nechť v něm se ono z světa ubírá.
Jarní slunečko vyhřeje mu hrobek,
ptáčkové budou jeho hrobníci,
větérek bude z listů rosu střásať —
aj kněz to rakev jeho kropící.
Místo kadidla mech voněti bude,
a plakať nad ním bílá oblaka;
má duše, sama smutná, osiřelá
nad ním i nad sebou se rozplaká.
A zvonky budou zvoniť umíráčkem,
modlitbu šeptať tichá lilije,
a měsíc místo mdlé pochodní záře
svůj stříbrolesk na cestu rozlije.
Tak pochovám je za májové noci
při roztouženém zpěvu slavíka,
svůj žal i radosť v jeden hrob s ním vložím —
neb tam jen srdce tíseň zaniká.