Byl jednou jeden kníže,
ten mocný byl i mlád,
a s mladou, hezkou tváří
si zažertoval rád.
Tu s lovci svými jednou
v les černý na lov jel,
tam jak paprsek slunce —
spanilou děvu zřel.
Ta divně naň tak vzhledla,
on v srdci svém to čil —
za dívkou hnal se hbitě,
až pot se s koně lil.
Než dívka v lese zmizí,
nižádný po ní sled:
a kníže z lovu vrátil
se zarmoucen a bled.
V paláci nad ním kroutí
starostně hlavami:
„To je mu uděláno
lesními panami!“
Jak každé nové ráno
skřivánků zbudí ples,
sám kníže koně sedlá
a cválá v černý les.
Pokaždé však se vrátil
vždy více zarmoucen,
nic nemohlo jím hnouti,
ni sličných dívek sten.
Až jednou nevracel se —
les celý prohledán,
našli jej v lese hluboko —
byl mrtev mladý pán.