Na pahorku za dědinou
vypíná se zhůru háj,
a když zimní doby minou,
jest to jako malý ráj.
Ptactvo líbezně tam pěje,
vše tu plno lahody,
v létě z vesničky tam spěje
mládež sbírat jahody.
Nad mladistvé tamo stromy
pne své týmě starý dub,
přečkal věky bez pohromy,
zžírá jej však času zub.
Mysl zbožná obraz vážný
přibila tam na suku:
jest to andělíček strážný,
veda dítko za ruku.
K tomu obrazu chodíval
pomodlit se Jeníček,
za ruku ho tam vodíval
jeho starší bratříček.
Anděl strážce chránil v mládí
od všeho jich úrazu,
že se chodili tak rádi
modlit k tomu obrazu. —
I ty rádo, milé dítě,
andělíčka strážce měj,
na večer i na úsvitě
k němu vždy se modlívej.
On pak též tě bude vodit,
neodstoupí od tebe;
budeš cestou ctností chodit,
a ta vede do nebe!