Má doňo, je mi líto věru
těch krásných slov, jež jsem Vám psal,
a povětrných zámků v šeru,
jež s Vámi jsem vždy budoval —
Je bídná doba — škoda řeči!
Můj meč, jenž u Vás zrezavěl,
už potřebuje mnoho seči,
by trochu se zas v záři skvěl.
Váš úsměv najde brzo asi
zas někoho, jenž půjde s ním
a bude hladit Vaše vlasy,
jak já to ani neumím.
A já? — Do končin ideálů
(To jsou přec pěkná slova — ne?)
si půjdu zanést trochu žalu,
než osud o mně rozhodne.
A touha, když mi hlavu skloní
kdys, v turnaj až mi bude spět —
já —
připnu na čabraku koni
si zamilovaný Váš květ.